LIBUŠE HRABOVÁ:             STOPY  ZAPOMENUTÉHO  LIDU
                                        Obraz dějin Polabských Slovanů v historiografii    
18.XII.2013
 Kniha působivě shrnuje dokumenty o Polabských i Pobaltských Slovanech. Přibližuje jejich život, porobu
 a odnárodnění. Zapůsobí mírumilovné a přínosné misijní cesty bamberského biskupa Oty ke Slovanům, ve 12.
 století. Oproti Tugomírovi, knížeti Stodoranů/ Havolanů, který zradil a zaprodal vlastní kmen do područí Géra, 
 královského správce Braniborska. Také další děje upoutají pozornost. I díky dokumentaci jsou věrohodné. 

Kruté skutky páchali téměř všichni zúčastnění. 
Proto je nutné srovnávat a pamatovat, že zákeřné vyvraždění 30 slovanských knížat na hostině u markraběte Géra
má svou obdobu v přemyslovském vraždění Slavníkovců, Vršovců, i knížete Václava bratrem Boleslavem, ...
Historickým mementem však jsou skutečné pohnutky a výslednice tehdejšího " pokřesťanštování Slovanů".
Je to odedávný a přetrvávající
»Drang nach Osten«, výbojná snaha po získání území směrem na východ. Místo
pokojného soužití ve vlastní zemi, místo pokojného soužití se zahraničními sousedy.

 Označené citace podle čísel stran z knihy  STOPY ZAPOMENUTÉHO  LIDU:
 060=  GÉRO, správce Braniborska, strůjce vyvraždění třiceti slovanských knížat, v roce 936:

 „ … On však předešel lest lstí a jedné noci nechal zabít třicet barbarských knížat, opilých skvělým kvasem a
 zmožených vínem. Ale když nestačil proti všem barbarským kmenům - protože ve stejné době se bouřili i Obo-
 drité, porazili naše vojsko a zabili samotného vojevůdce jménem Haika, napadlo je samým králem vedené voj- 
 sko a přivedlo je téměř k úplné porážce.  Oni však nicméně raději volili válku než mír, ceníce drahou svobodu
 nad všechnu bědu. Tento druh lidí je tvrdý, umí snášet námahu, přivykl nejnuznějšímu způsobu života, a to, co
 nám bývá těžkým břemenem, Slované pokládají téměř za rozkoš. Přešlo velmi mnoho dní, kdy zápasili se stří-
 davým štěstím jedni pro slávu a pro velké a širé císařství, druzí za svobodu a proti hrozbě závislosti.  ...
 ... Byl pak jakýsi Slovan jménem Tugomír, propuštěný ze zajetí králem Jindřichem. Ten byl podle kmenového
 práva pánem těch, kteří se nazývají Havolané. Získán mnohými dary a přemluven velkými sliby prohlásil, že
 zradí svůj kmen. A proto přišel do města, které se nazývá Brennaburg, jako by tajně uprchl ze zajetí. Když byl
 lidem poznán a přijat za pána, zakrátko vyplnil, co slíbil. Pozval totiž k sobě svého synovce, který zbyl jediný
 ze všech knížat kmene, lstivě ho zajal a zabil a město i celou krajinu poddal vládě králově. Když se to stalo,
 všechny barbarské kmeny až k řece Odře se obdobně podřídily placení tributu králi.“ (Widukind II 20-21, s.
 106-108).
Gérovo vyvraždění slovanských knížat v roce 939 je doloženo pouze u Widukinda. Není však třeba
 o něm pochybovat, protože odpovídá Gérovu úsilí stůj co stůj získat Branibor. … .“
148= Opat Bernard z Clairvaux lží o Slovanech vybízí ke křížové výpravě a láká i hmotnou kořistí:
„ …Následuje rozsáhlé líčení strašných krutostí a zvěrstev pohanů, kteří loupí, zabíjejí, natáčejí střeva na kůl a
 především uřezávají hlavy a obětují je svým bohům. „Říkají: »Hlavy chce náš Pripegala. Tak je mu třeba přinášet
 oběti!« a tupí křesťany: »Je poražen Kristus, vítězí nejvítěznější Pripegala!«“ Aby se zdůraznila ohavnost Pripega-
 ly, je v textu ztotožňován s Priapem (snad je jeho jméno zkomoleninou Priapus gallus). Jméno takového boha se
 nevyskytuje v žádném jiném prameni, v němž jsou uváděna pohanská božstva Obodritů, Luticů nebo Rujanských.
 Zřejmě si ho autor či autoři provolání vymysleli. Autor provolání (k otázce autorství srov. Literatura a prameny k
 této kapitole) pak vyzývá: „Povstaňte, knížata, proti nepřátelům Kristovým, uchopte štíty, opásejte se, mocní syno-
 vé, a přijďte všichni, mužové válečníci!“ a zakončuje: „Povstaň tedy, nevěsto Kristova, a přijď, ať zní tvůj hlas v
 uších věrných Kristových a Kristovým vojákům ať přijdou na pomoc.Tito pohané jsou velmi špatní, ale jejich země
 je výborná, [plná] masa, medu, zvěřiny a ptáků, a bude-li obdělávána, i všech výnosů zemské úrody, takže žádná se
 jí nemůže rovnat. Tak praví ti, kterým je známa. Proto, ó Sasové, Frankové, Lotřinci, přeslavní Flanderští a pod-
 manitelé světa, zde můžete i své duše spasiti, i, bude-li se vám chtít, získat nejlepší zemi k obývání. …. “
 149 = Druhá křížová výprava, vyhlášená papežem Evženem III. roku 1146, proti už křesťanským Slovanům
           je zřetelným  důkazem odedávného a expanzivního »Drang nach Osten«:
„ … Ani jeruzalémské, ani evropské větvi druhé Křížové výpravy se nepodařilo dosáhnout slibovaného vítězství.
O tažení do „Svaté země“ mluví účastník této výpravy Oto Frízinský jako o tragédii. (Oto Frízinský I 47, s. 65). Podobně soudili i jiní současníci, kteří měli o záměru i přípravě tažení pochyby, ale agitaci Bernardově nebyli s to odporovat. „Slovanská“ větev výpravy nesplnila také Bernardovo očekávání. Část vojska táhla pod vedením markraběte Albrechta k ústí Odry. O výsledku píše výstižně Vincencius, kanovník vyšehradský: „Když však dorazili k jejich hlavnímu městu, zvanému Štětin, obklíčili je ozbrojeným vojskem, jak jen mohli. Ale Pomořané
vztyčili na hradě kříž a poslali k nim své vyslance spolu se svým biskupem Albertem, kterého jim dal pan Ota
blahé paměti, biskup bamberského kostela, jenž je obrátil na křesťanskou víru. Ptali se na důvod, proč přitáhli 
s takovou ozbrojenou mocí. Říkali, že přišli-li upevňovat křesťanskou víru, mají to učinit kázáním biskupů a ne
zbraní.“ (Vincencius VII, s. 60). …“.   
 176= Biskup Oto bamberský šířil křesťanství toliko slovem, vlídností, porozuměním, a  nebyl dobyvatel.
 "... Po šestidenní cestě „hrozným a pustým hraničním lesem“ po stezce, která byla značena jen záseky na stro- 
 mech, došla výprava 2. června 1124 na území Pomořanska. Kníže Vartislav s pěti sty jezdci jí vyjel vstříc. Objal
 biskupa, prohlásil se za tajného křesťana a jednal s ním ...  Došli k hradu Pyrici a tam zjistili, že se na hradě koná
 jakási pohanská slavnost s hudbou, tancem a pitím za účasti velkého množství lidí. Nešli proto do hradu a po-
 stavili si stany venku. Průvodce ráno vysvětlil Pyrickým, že biskup je včera nechtěl rušit, že je to člověk bohatý,
 který na vlastní náklady k nim přišel pro jejich spásu. To byl postup, kterým si Oto zjednával sympatie - 
 Herbord několikrát zdůrazňuje, jak pečlivě se Oto vyhýbal všemu, co by mohlo pohany urazit. Nehrozil jim pek-
 lem, ale zdůrazňoval, že „celý svět je již oddán křesťanským zákonům a oni se nemohou sami bránit jednotě svě-
 ta“ (se solos universitati resistere non posse). (Herbord II 14, s. 63). ...  V Kamině se znovu setkali s knížetem
 Vartislavem, který pro příklad jiným propustil svých čtyřiadvacet konkubín a ponechal si jedinou manželku. 
 S  tou se také setkali. Mnozí z vévodových družiníků byli již dříve
křesťany, ale stejně jako on „pro spolužití 
 s pohany překročili meze křesťanství“ a „nyní opět po vyznání hříchů a pokání byli přijati do církve“. (Herbord
 II 21 s. 74).
 209= Důkazy o vědomě prosazované rasové diskriminaci Slovanů, i když jde o německé spoluobčany.  
 "... Podobná ustanovení jako v Lüneburku platila i v dalších hanzovních městech. V Hamburku musel přijímaný
 nový měšťan přísahat, že není Vend ani nevolník, až do roku 1811. Tam je také doloženo, že v polovině 15.sto-
 letí byl z řad měšťanů vyloučen jakýsi Hans Swinegel, „protože je Slovan (quia est Slavus)“. Jinde nežádali pří-
 sahu, ale osvědčení církevních úřadů z původního bydliště. V nejstarším takovém osvědčení, uchovávaném v
 lubeckém archivu, potvrzuje ratzeburský biskup roku 1385, „že [uvedený] není slovanského původu, ale z dob-
 rých a počestných německých lidí“.  ... Všechny tyto údaje jsou čerpány z doktorské dizertace Olofa Ahlerse
 obhájené na 210=  berlínské univerzitě v roce 1939 (Ahlers 1939), a tedy se můžeme spolehnout, že nepřehá-
 nějí. Tento obsáhlý a věrohodný soubor údajů z archivů hanzovních měst určitě nebyl vybrán proto, aby doložil
 persekuci Slovanů. ... ".
270= Archiválie: Historická rozprava o Srbech, slovanském národě, lidově nazývaných die Wenden.
"...Ve druhé polovině 17. století se objevily nejen práce jazykozpytné, ale i historická studie překvapující úrovně.
 Kdyby neexistoval originální výtisk vydaný ve Wittenberku roku 1675 a kdyby tato práce nebyla znovu vydána
 v edici Scriptores rerum Lusaticarum II v roce 1719, mohli bychom autora pro jeho věcnost a informovanost
 považovat přinejmenším za současníka Šafaříkova. Tímto autorem byl opět dolnolužický Srb z nejchudšího
 kraje, z něhož pocházel i Albin Moller, Juro Krygař z Luboraza. Neví se o něm víc, než že studoval na univerzitě
 ve Frankfurtu nad Odrou okolo roku 1655 a že o dvacet let později předložil na wittenberské univerzitě magister-
 skou tezi k obhajobě. Tato teze byla nadepsána Disputatio historka de Serbis, Venedorum natione, vulgo dictis
 die Wenden - Historická rozprava o Srbech, slovanském národě, lidově nazývaných die Wenden.  ... Jednotlivé
 body teze jsou problémy, které disputující vykládá na základě citací z dosti rozsáhlého souboru pramenů a ná-
 zorů literatury. Oponent mu těžko mohl vytknout, že nějaké v té době známé dílo opomenul. ...
271= Juro Krygař (Georg Krüger) 1675 dal svému lidu obraz dějin, o který se mohl opřít.
 ... Bod pátý je věnován náboženství, které Krygař u Srbů rozeznává trojí: „pohanské, první křesťanské a druhé
 křesťanské“, jímž rozumí reformaci husitskou a Lutherovu. K pohanskému náboženství poznamenává, že Srbo-
 vé neznali řecký polyteismus, ctili však kromě pravého boha démony, nymfy a lesy. Poslední bod se zabývá
 státem. Srbové snášejí dobře bídu a námahu, ale stejně jako všichni Slované nesnášejí jakoukoliv porobu. Od
 počátku se vyhýbali monarchii a žili v demokracii nebo aristokracii. Proto tak často zrušili věrnost Bohu a císaři,
 a připravili 
 272= tak sobě i potomkům nešťastný osud. Nakonec autor uvádí německé verše z pomníku Jindřicha I. o náro-
 dech, které ovládl, a verš o Gérovi: „Zu Laußnitz erster Fürst waß ich, dreisig wendische Herren tödtet ich - byl
 jsem prvním knížetem v Lužici, zabil jsem třicet vendických pánů“ bez komentáře. Uzavírá přehledem změn
 státních a církevních institucí, kterým byla Lužice podřízena, a prosbou k Bohu, aby zachoval vlast. Střízlivost
 a věcnost této krátké studie o Srbech můžeme ocenit, srovnáme-li ji s bajkami i teoriemi nejen předchozí litera-
 tury, s níž autor polemizuje, ale i literatury pozdější. Jeho „Fragestellung“ i jeho řešení problémů neobsahuje nic,
 co by bylo po více než třech stech letech nepřijatelné. Neví se kde autor pobýval dvacet let po svých frankfurt-
 ských studiích ani kam odešel po obhájení své magisterské teze ve Wittenberku. Nechal svému lidu obraz dějin,
 o který se mohla opřít, a také opírala, jeho „conscientia - vědomí sebe, vědomí sounáležitosti“. ...".
                                                                                 Doplňující sdělení:
1/ Kniha PhDr. Libuše Hrabové, CSc. má 326 stran. Včetně rejstříků, obrázků, rodopisných schémat. Stále  je
    k zakoupení v internetovém knihkupectví kosmas.cz . 

2/ Na www.doklad-hubalek.cz  umístěno ve středu 18. prosince 2013, v 11:45 hodin.